Archivy: Literární revue

„Dozvěděl jsem se to den předtím, než se narodila moje neteř. Což si pamatuji nikoli proto, že bych byl tak báječný strýček, ale protože se narodila 14. března 2008, což je datum mezi námi blázny posedlými matematikou a přírodními vědami známé jako Den pí, neboť číslo pí, vyjadřující poměr obvodu kruhu k jeho průměru, se rovná 3.14. A 3 + 14 + 2 + 0 + 8 se rovná 27, což je číslo dělitelné třemi a já miluju čísla dělitelná třemi a taky čísla jejichž součet je 27, což je tři na třetí. (Už začínáte chápat proč měla Kristen podezření?)“ (Finch, 2021, str. 7). 

Kniha pojednává velmi zábavnou a čtivou formou o mladém muži, kterému byl v dospělosti, díky zájmu jeho manželky, diagnostikován Aspergerův syndrom. Tímto mužem je sám autor, David Finch, který v knize popisuje, jaký byl jeho život v mnoha směrech komplikovaný a jak se po zjištění diagnózy učí být perfektním manželem a otcem, jakým si vždy přál být. Učí se tomu pomocí různých poznámek, které si zaznamenává do „Deníku nejlepších postupů“. Mnohé vyznívají až komicky, jako například: „Nech ji, ať se sama rozhodne, kdy se bude sprchovat“, „Nezabírej si pro sebe všechny čínské knedlíčky s krabí náplní“ nebo „Nepřelaďuj rádio, když si zpívá s ním“ i samotný název knihy je jedna z jeho poznámek, pro zlepšení vztahů. V knize se nedočteme žádná teoretická fakta o poruchách autistického spektra, ale naopak je plná praxe, v podobě životních zkušeností D. Finche. Kniha je psaná natolik čtivě, že ji člověk zvládne přečíst jedním dechem (ovšem s pauzami pro smích). Je přímo naplněna lidskostí, emocemi, autentičností a humorem. Slouží jako nahlédnutí do toho, toho, jak autistické rysy ovlivňují myšlení a chování, jaký vliv mají na mezilidské vztahy, na sebehodnocení, ale i na hodnocení, které přicházejí z okolí. Je kvalitní ukázkou života jednoho muže, který se rozhodl bojovat, nikoli proti své nemoci, ale spolu s ní. Rozhodně ji doporučuji jako zábavnou odpočinkovou knihu pro všechny, ať už pro ty, co mají s PAS zkušenosti či nikoli.

Zdroj: Finch, D. (2021). Omluvy, které zařveš se nepočítají. Portál.

„Mezi tím, že milujete, podporujete a přijímáte nějakého člověka a tím, že milujete, podporujete a přijímáte jeho chování, je velký rozdíl. Když podporujete a přijmete nezdravé chování, můžete tím ve skutečnosti tohoto člověka podněcovat k tomu, aby v něm pokračoval a přispíváte k pokračování svého vlastního trápení“ (Mason, & Kreger, 2021, 83).

Knížka uceleně představuje hraniční poruchu osobnosti od jejích projevů až po možnosti pomoci. Na začátku má čtenář možnost dle popisu hraničního chování zjistit, zda jeho blízký (nebo dokonce on sám) trpí HPO či nikoli. Líbí se mi, že od začátku autoři informují, že základem je pochopit, co člověk s HPO sám v sobě prožívá, což může být skvělým prvním krokem ke zlepšení vztahu s daným člověkem. Já osobně mám blízkou osobu trpící HPO a již jsem četla několik knížek zabývající se touto tematikou, ovšem žádná nebyla takhle praktická a interaktivní. Dovoluji si tvrdit, že čtenář nemá prostor se u knihy nudit, neboť je psaná zajímavě, strukturovaně, často jako kdyby formou rozhovoru a jeho pozornost také udržují četné „bubliny“ s důležitými myšlenkami. I když je knížka vhodná i pro ty, kteří HPO trpí, musím zdůraznit, že její větší část přinese užitek spíše jejich blízkým osobám, kteří jim chtějí pomoci. Není se čemu divit, když, jak je známo, si lidi trpící HPO tuto poruchu umí jen těžce připustit, nemluvě o vyhledání pomoci za účelem změny. Kniha je bohatá na kazuistiky a musím uznat, že jsem se v průběhu jejího čtení cítila, jako bych byla součástí komunity blízkých lidí „hraničářům“, kteří se s nimi snaží co nejlépe žít. Čtenář má díky knize možnost naučit se  chovat vůči svému blízkému s HPO, ale i vůči sobě samému, zdravě, například prostřednictvím nácviku vhodných odpovědí na typické manipulativní techniky lidí s HPO, či stanovení si emočních hranic. Myslím, že může být vhodná i pro laickou veřejnost, pro studenty psychologie a příbuzných oborů, ale také věřím, že by byla obohacující pro terapeuty, neboť ti se také potkávají s klienty, kteří se snaží co nejlépe žít s lidmi trpícími HPO.

Zdroj: Mason, P., & Kreger, R. (2021). Život v papiňáku: hraniční porucha osobnosti ve vztazích. Portál.

„Ne každého pacienta se vždy podaří přesvědčit o účinnosti terapie postavené na prožívaní a uvědomování, ale tento způsob může být pro mnohé pacienty osvobozující“ (Kamarádová et al, 2016, s. 307 ). 

Panická porucha je jednou z najrozšírenejších patológií. Je typická panickými atakami, ktoré možno poznáte aj vy- búšenie srdca, potenie, strach, napätie, sucho v ústach atď. To znamená, že je veľká pravdepodobnosť, že sa raz priamo stretnete s podobným pacientom. Preto mi príde veľmi príhodné, prečítať si práve o tejto poruche viac. Kniha vás systematicky prevedie od histórie cez diagnostiku a liečbu, až k farmakoterapii, kognitívne behaviorálnej terapii, či iným prístupom liečby. Aj napriek odbornosti tejto knihy, je napísaná logicky a veľmi pochopiteľne. Pravdepodobne to nie je kniha na jedno zhltnutie alebo čítanie pred spaním. Každopádne, myslím si, že sa nestratí ani v jednej knižnici- či už sa budete profilovať na kliniku, pedagogickú psychológiu alebo kamkoľvek inam. Veľmi ma na nej baví, že neposkytuje jediný striktný pohľad a nie je len „zoznamom symptómov“. Pomáha vám pochopiť ľudí s panickou poruchou a poskytuje množstvo smerov, ktorými sa môžete vybrať pri liečbe. Samozrejme, nesmiem zabudnúť aj na občasné kazusitiky. Tie mi prídu v takýchto knihách veľmi nápomocné a dodávajú niekedy veľmi chýbajúcu ľudskosť.

Zdroj: Kamarádová, D., Látalová, K., Praško, J. (2016). Panická porucha. Grada.

„Vedení pacienta s hraniční poruchou předpokládá porozumění jeho strachům z opuštěnosti na jedné straně, na druhé straně z pohlcující blízkosti“ (Grambal, Kasalová, & Praško, 2017, 126).

O hraniční poruše osobnosti jsme toho téměř všichni slyšeli a četli již mnoho. Tuto nechvalně známou poruchu se snaží trojice autorů popsat od její základních charakteristik přes diagnostiku či farmakoterapii až po možnosti jejího léčení prostřednictvím psychoterapie. Knížka je v mnoha ohledech originální, což možno pocítit hned v první kapitole, jelikož zde autoři poutavě popisují stigmatizaci pacientů s HPO či možné reakce zdravotnického personálu na tyto pacienty. Oceňuji, že se autoři vyjádřili i ke diferenciální diagnostice či popsali projevy HPO v projektivních metodách (TAT, ROR, Hand testu), čímž také přispěli k originalitě publikace. Nejvíce mě v knize oslovilo porovnání efektivity a přínosů různých psychoterapeutických směrů na léčbu pacientů HPO a i když v knize nejsou zdaleka popsány všechny hlavní směry, najdeme zde možnosti vlivu podpůrné psychoterapie, egopsychologie, mentalizační terapie, gestalt, KBT, DBT či terapie zaměřené na schémata. Sice, jak jsem již zmínila, kniha popisuje HPO od jejich charakteristik, ji spíše doporučuji pro studenty vyšších ročníků psychologie, medicíny, sociální práce či praktikujícím psychologům, sociálním pracovníkům či psychiatrům. Obsahuje totiž mnoho odborného žargonu a dovoluji si tvrdit, že pro její plné pochopení je potřeba již mít osvojené základní vědomosti z oblasti psychopatologie, psychologie osobnosti i psychodiagnostiky. Na závěr chci zmínit, že i když jsem na téma HPO četla již několik knížek, takhle je v mé knihovně z nich nejkvalitnější a věřím, že po ní šáhnu i o několik let v průběhu pracovního života.

Zdroj: Grambal, A., Kasalová, P. & Praško, Ján. (2017). Hraniční porucha osobnosti a její léčba. Grada.

„Rozšířeným mýtem je, že pacienti trpící generalizovanou úzkostnou poruchou jsou, na rozdíl od jiných psychických poruch, méně hendikepovaní ve svém životě. Výzkum však ukazuje opak.“ (Ocisková, M. & Práško, J., 2017, str.23).

Autoři se v knize věnují tématu generalizované úzkostné poruchy - jedná se o relativně častou poruchu, která výrazně narušuje jedincovu schopnost pracovat a sociálně fungovat – ve výše uvedeném úryvku z knihy je zmíněno že závažnost této poruchy bývá často podceňována … realitou je, že tato porucha narušuje život srovnatelně, někdy i více než depresivní porucha nebo závislost. Navíc, dle informací z knihy, zde velice často dochází k chybné diagnóze ze strany lékaře a ve výsledku je adekvátně léčena asi pouze třetina jedinců s touto poruchou.

Autoři zde uvádějí velké množství odborných informací o poruše, popisují čím se tato porucha odlišuje od panické poruchy, v čem přesně a jak moc ovlivňuje život jedinců kteří jí trpí. Postupně se věnují různým oblastem – od prevalence a etiopatogeneze, přes typický průběh, příznaky a komorbiditu, až po možnosti léčby pomocí farmak a psychoterapie, kde se postupně věnují nejúčinnějším směrům a popisují i některé z využívaných technik. Této léčebné části je věnována více než polovina knihy. Dozvíme se zde jaká psychofarmaka lze považovat za účinná a že nejlepší je, jako u většiny psychických poruch, jejich kombinace s psychoterapií.
Osobně se mi kniha líbila i dobře četla, stylem a strukturou mi vyhovovala. Jedná se o odbornou literaturu, takže jazyk kterým je psána tomu odpovídá, ale autoři ji vypracovali dosti srozumitelně a je obohacena množstvím kazuistik.

Zdroj: Ocisková, M. & Práško, J. (2017). Generalizovaná úzkostná porucha v klinické praxi. Grada Publishing.