Archivy: Literární revue

“Pro člověka trpícího mnohočetnou poruchou osobnosti jsou osobní zájmena „já“ a „my“ někdy docela matoucí. Už jsem vám říkal, že zde kdysi bylo jedenáct osobností. Nyní s hrdostí říkám, že v procesu „integrace“ jsme tento počet snížili na tři. Tři ti, kteří zůstali – Robert, Bobby a Wanda – se společně rozhodli napsat tuto knihu.“ (Oxnam, 2006, str. 14)

Po přečtení této knihy je až těžké uvěřit, že jsou disociativní poruchy opravdu skutečné a že se nejedná o sci-fi literaturu. Toto dílo bych rozhodně označila za velmi přínosné, vyprávějící osobní zkušenosti člověka s diagnózou mnohočetné poruchy osobnosti. Robert B. Oxnam je velmi úspěšným člověkem s neuvěřitelnou kariérou navzdory své disociativní poruše. V knize popisuje průběh terapie mnohočetné poruchy vedené psychiatrem J. B. Smithem. Celý Robertův příběh se dozvídáme od jeho jednotlivých osobností, kterých je na začátku knihy jedenáct. Postupem terapie dochází k neuvěřitelným proměnám (například k integraci jednotlivých osobností nebo ke stěhování se z hradu na prosluněnou louku). V mém případě byla tato kniha jednodenní záležitostí k přečtení, ale přemýšlet o ní budu ještě dlouho. Na závěr bych chtěla ocenit konec knihy, kterému se věnuje psychiatr Smith a kde se dozvíte více o samotné diagnóze a poruše, její prognóze a jak (z pracovních zkušeností s disociativními pacienty) vést terapii.

Zdroj: Oxnam, R., B. (2006). Roztříštěná mysl: můj život s mnohočetnou poruchou osobnosti. Portál.

„Stejně jako darwinovská evoluce se změna jedince děje téměř nepostřehnutelně, na základě mnoha pokusů a omylů. Jedinec proměně instinktivně vzdoruje. Možná, že žije v jakési bažině, ale je to jeho bažina. Ví, kde tu jsou krokodýly a co všechno v tom močálu a mokřinách je. Opustit tuto bažinu znamená vydat se do neznáma a upadnout možná do bažiny ještě nebezpečnější.“ (Kreisman, Straus, 2020, str. 211)

Autoři v této originální publikaci vtahují čtenáře do pozoruhodného světa hraničních pacientů (“hraničářů”) a nabízejí jak odborná fakta o hraniční poruše osobnosti, tak i hodně kazuistik. Tuto pořád neprobádanou a místy i děsivou poruchu popisují od klinických definic až po možnosti léčby. Vysvětlují 9 diagnostických kritérií, které zároveň představují typické vlastnosti hraničáře. Hraničář však nemusí nutně splňovat všechny kritéria... Mnozí ocení, že zmiňují různé psychoterapeutické přístupy a jejich ověřenou účinnost při léčbě hraničních pacientů. Velmi se mi líbilo, že zmiňovali, v jaké konkrétní oblasti došlo vlivem dané psychoterapie ke zlepšení, například terapie zaměřená na přenos (TFP): „Terapie sestává ze dvou sezení za týden, přičemž se zkoumá vztah k terapeutovi. Tento zážitek přenosu umožňuje pacientovi zažít štěpení, které převažuje i v jeho životních zkušenostech. Terapeutova ordinace se stane jakousi laboratoří, kde pacient zkoumá své pocity v bezpečném, chráněném prostředí a pak své porozumění využívá i pro okolní svět.“ (Kreisman, Straus, 2020, 187). Jak můžeme vidět, pro lepší pochopení je výhodou znát jisté psychologické termíny. Tato publikace může být účinným průvodcem na cestě k většímu pochopení (a zvládání) hraničního člověka v našem okolí, i když nám odborné psychologické termíny nejsou známé. Autoři nám představují strategie, jak lépe zvládat nestabilní osobnost hraničářů a to zejména systémem „SET“ – support (podpora), empathy (empatie), truth (pravda) – který podrobněji vysvětlují. Publikace může být užitečná i pro začínající terapeuty, kteří se obávají pracovat s hraničními pacienty. Publikace popisuje početné kazuistiky, na kterých je zřetelné, co byste dalo od práce s hraničáři očekávat a čemu se rozhodně vyhnout. Pro mé byli rozhodně nejvíce obohacující kazuistiky, které dokonale zapadaly do teoretické části. Líbilo se mi, že kniha není rozdělena na část teoretickou a na „kazuistickou“, ale jsou mezi sebou promíchané dle toho, jak se vážou na dané téma. Je to lepší pro pochopení a také oživující. Text nepokládám za stereotypní, právě naopak. Kniha je doopravdy hezky čtivá a rozhodně obohacující.

Zdroj: Kreisman, J. & Straus, H. (2017). Nenávidím tě, neopouštěj mě! Portál.

„Jsem unavená a vyčerpaná z úsilí, které musím vynakládat, abych skryla svou touhu po lásce, blízkosti a bezpečí. Ne, nikdo nesmí vidět, jaká jsem! K smrti bych se styděla, kdyby za mou sebevědomou a suverénní fasádou někdo odhalil mé neuspokojené potřeby.“  (Wardetzki, 2020, str. 13)

Kniha Věčná touha po uznání poskytuje přehled o příčinách vzniku, projevech a možné léčbě narcistické poruchy osobnosti u žen.  Díky jejímu zaměření na ženské pohlaví se dostává do popředí také často omílaná otázka poruch příjmu potravy. Souvislost je zřejmá – tyto poruchy mají svůj základ v pochybnostech žen o sobě samých, jenž jsou klíčovým prvkem narcistní osobnosti. Nejistotu, kterou si narcistní ženy jen nerady připouštějí, se snaží zakrývat dokonalostí. V knize se dočteme jak tato „kamufláž“ znemožňuje prožívání sebe sama a jak se v případě intimních vztahů bortí a brání spokojenosti partnerů. Podle mého názoru se nejedná o typicky populárně naučnou četbu. Tím samozřejmě nevylučuji její přínos pro jakéhokoliv čtenáře a už vůbec nechci od četby nikoho odradit, protože to by byla velká škoda. Jen se připravte na to, že autorka se často opírá o teorie, které nemusí být každému známé. Dokážu si představit, že neznalost těchto teoretických rámců může znesnadňovat pochopení textu. Nicméně důležité jsou hlavní myšlenky, které se podle mého názoru daří v knize dobře předávat. Co naopak usnadňuje pochopení, je velké množství výpovědí a příkladů z reálného života, které autorka čerpá od klientek ze své vlastní praxe. Nápomocné jsou také pohádkové příměry, např. o Sněhurce nebo o Popelce, pomocí kterých autorka vysvětluje narcistní prvky, které příběhy odkrývají.

Postupně se v knize dostáváme od vzniku narcistní osobnosti, který mívá své prameny už v dětství, skrze její projevy až k možným způsobům vedení terapie. Všechny tyto informace tak mohou mnoha ženám otevřít oči. Nejen těm, které se potýkají s poruchami příjmu potravy, ale i takovým, které mají potřebu tvářit se navzdory svým nejistým pocitům sebevědomě. Během čtení je však dobré držet si trošku nadhled a nesklouznout k tendencím ztotožňovat se se všemi zmíněnými projevy narcistní osobnosti. Alespoň v některých by se totiž určitě našla každá žena, to však neznamená, že její osobnost musí být nutně zatížena touto poruchou. Velmi příjemné pak může být pro čtenářky zjištění, že některé pocity, se kterými se potýkají, možná nejsou tak neobvyklé a zavrženíhodné, jak si myslely, a že věčná honba za dokonalostí, jejíž iluzi společnost vytváří, pravděpodobně není tím, co je nakonec učiní šťastnými.

Zdroj: Wardetzki, B. (2020). Věčná touha po uznání: perfekcionismus narcistních žen. Portál.

„Chytím se světa. Vší silou.“  (Greenberg, 2012, str. 275)

Kniha je beletristickým vyprávěním o dospívající dívce s psychotickým onemocněním, která strávila tři roky v psychiatrické léčebně. Výpověď hlavní postavy Debory je skutečným příběhem autorky Joanne Greenbergové, která zachytila velmi autentický popis prožívání člověka se schizofrenií. Vyprávění je velmi tajemné až podivné či zmatené, a to především v částech, kdy autorka popisuje rozhovory se svými halucinacemi nebo míchá realitu s bludy. Imaginární svět království, který si mladá pacientka vytvořila, aby do něj utíkala před samotou v reálném světě byl mnohdy náročný na čtení a jeho pochopení. Což však odráží surovou realitu schizofrenního světa, přesněji než kterákoliv učebnice poruch osobnosti. Velmi zajímavý byl také popis „léčby“ v psychiatrické léčebně ve 40. letech, kdy neexistovala pro psychiatrické pacienty ucelená psychoterapeutická ani farmakologická léčba a pacienti se léčili izolací, studenými zábaly… Kolikrát mě mrazilo také z přístupu nemocničních pracovníků a lékařů, kteří brali své pacienty jako velmi podřadná stvoření. Kniha zachycuje také tehdejší vnímání duševního onemocnění od nejbližší rodiny, s typickou nálepkou „blázna“.

Je nutno vyzdvihnout přístup autorčiny ošetřující psychiatričky Friedy Fromm – Reichmanové (bývalé manželky Ericha Fromma), která jako jediná Deboru nezavrhovala, ale s velmi citlivým a chápajícím přístupem se jí snažila pomoci navrátit se do reálného světa. O tom, jestli se jí to podařilo se dočtete sami v knížce. Knížka pro mě byla přínosná v ohledu přiblížení schizofrenie a doporučuji ji všem zájemcům o bližší poznání světa duševního onemocnění.

Zdroj: Greenberg, J. (2012). Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. Triton.