Archivy: Literární revue

„Otázky dětí jsou klíčem, kterým odemykáme dveře k porozumění jejich smutku, abychom jim mohli pomoci.“ (Goldman, 2015, str. 9)

Autorka v publikaci představuje hlavní myšlenky a pocity, které běží v hlavách dětem v souvislosti se smrtí jak blízké osoby, tak i domácích mazlíčků nebo jejich vlastní vážnou nemocí. V knize je popsáno spousta rozhovorů a konkrétních případových studií s několika dětmi ve věkovém rozmezí od 5 do 12 let. Autorka radí a názorně ukazuje, jak k dětem přistupovat v této náročné situaci. Jak chápavě a neodmítavě odpovídat na všelijaké otázky a nanejvíc je v kladení dotazů podporovat. Zdůrazňuje důležitost nabízení otevřené náruče, kde je přijímána jakákoli dětská obava, myšlenka či strach, a tím jim dodávat jistotu, pomáhat vše pochopit a vyrovnat se s danou událostí. Dále autorka uvádí typické znaky traumatického zármutku a typické znaky truchlících dětí, ovšem upozorňuje na to, že každé dítě truchlí jinak, svým specifickým způsobem, a je nutné tomu věnovat pozornost. V publikaci je také zmínka o truchlení a chápání smrti z hlediska vývojové psychologie, není zde však zabíháno nijak do podrobností, vše je vysvětleno na pár řádcích. Pokud by se čtenář chtěl dozvědět něco více teoretického, bude muset vyhledat na jinou publikaci. Díky ukázkám reálných případů se čte kniha velmi snadno, jelikož nepůsobí jako strohý učebnicový text, ale je pojata poněkud prakticky. Zejména oceňuji snahu autorky povzbudit rodiče a pedagogy v otevřenosti vůči dětem a přímé komunikaci, stejně jako za sepsání závěrečných myšlenek na konci každé kapitoly. Kniha může sloužit jako skvělý pomocník do praxe, je vhodná nejen pro rodiče, ale i pro učitele a vychovatele dětí každého věku.

Zdroj: Goldman, L. (2015). Jak s dětmi mluvit o smrti. Portál. 

„Ženin obraz sebe samé často souvisí s tím, že je jejím úkolem přivést do rodiny dítě... Může se tedy stát, že má pocit, že selhala v mateřské roli. Selhala náhle, bez varování. Ona sama s tím nemohla nic udělat.“ (Špaňhelová, 2015, str. 67)

Publikaci můžu ohodnotit především jako praktickou a přínosnou. Čtenář ovšem musí počítat s tím, že se jedná o náročné čtení. Napříč knihou jsou zmiňované i kazuistiky jednotlivých párů, které si prošli ztrátou miminka a ty jsou schopné čtenáře doopravdy vtáhnou do děje. Centrální osobou procesu vypořádávání se se smrtí miminka je v této knize matka. Mám dojem, že se autorka zdaleka tak nevěnovala v knize i otci dítěte, jako matce, které jsou v různých kontextech věnovány celé kapitoly a role otce jednom určité pasáže. Ráda bych více nahlédla i do prožívání otců v této situaci, no musím zmínit, že když už je autorka zmínila, byly to moc zajímavě předané příběhy a doporučení. Líbilo se mi zejména, když autorka dala prostor i určité individualitě případu (a ne jenom nějakému ideálnímu psychologickému příkladu), například když zmínila, že jednomu muži pomohlo, když na něj jeho manželka řvala o tom, jak je neschopný se sebrat, co od něj očekává a jak ho má ráda. Sám tuto událost později často zmiňoval jako odrazový můstek pro jeho vzchopení se z neschopnosti něco udělat pro sebe či manželku. Hodně oceňuji, že se autorka napříč knihou věnovala i tomu, co by potřeboval zdravotnický personál (jestli si třeba sestřička prošla ztrátou dítěte, je vhodné, aby požádala kolegyni, zda by se manželskému páru v porodnici věnovala ona) či prarodiče, kteří taky tuto událost překonávají jako ztrátu. Hodně přínosnou pro mě byla kapitola, kde autorka popisovala, jak ke smrti svého sourozence přistupují další děti v rodině a jak rozdílně ke ztrátě sourozence přistupují napříč vývojovými stádii, ve kterých se nacházejí a co potřebují. Poněkud negativně jsem vnímala, když se autorka poněkolikáté vracela k již zmiňovaným tématům v různých kapitolách. Jistě to mohlo být přínosné na ujasnění si určitých důležitých rad, no někdy to působilo dost neorganizovaně. Jako hodně zajímavé pokládám přímé rady pro rodiče ohledně toho, co můžou udělat ještě v porodnici pro sebe a své mrtvé miminko, ale také doma na vyvarování se vzájemnému odcizení. Autorčin způsob psaní mi vyhovoval a myslím si, že díky nepoužívaní přílišných psychologismů a širokému záběru dané problematiky je kniha vhodná jak pro laiky, tak pro odborníky.

Zdroj: Špaňhelová, I. (2015). Prázdná kolébka: jak překonat ztrátu dítěte před porodem nebo těsně po něm. Portál.