Archivy: Literární revue

On: „Auvajs! Řízl jsem se do prstu!“

Ona: „Nevypadá to tak zle. Jen ti to zalepím a bude to dobré.“

On: „Bude ale asi lepší, když nebudu mýt nádobí, co?“

         (Tung, 2020, str. 53).

Kniha Když se introvertka vdá je sérií krátkých komiksových příběhů, které vtipným způsobem ukazují soužití dvou lidí krátce po svatbě. Ve velkém množství vykreslených situací se pravděpodobně najde každý pár, který si zvyká na společný život, nehledě na to, zda jsou tito lidé spíše introvertní nebo extrovertní povahy. Čtení je díky poutavým obrázkům velmi nenáročné a příběhy jsou o to zábavnější, když čtenář zjistí, že stejné situace sám zažívá. Některé příběhy mě velmi pobavily, některé byly milé a některé na můj vkus možná až moc „sladké“.

Kromě pobavení, které je pro tuto knihu klíčovým prvkem, přináší i uvědomění si toho, že některé malichernosti jsou součástí životů všech párů a nejen našeho. Díky tomuto poznání může být příště snazší přejít podobné nedokonalosti ve vztahu s úsměvem.

Zdroj: Tung, D. (2020). Když se introvertka vdá. Praha: Portál.

„Láska neznamená, že popřeme sami sebe a obětujeme se pro druhé. Znamená, že upřimně vyjadřujeme svoje pocity a potřeby a empaticky vnímame potřeby a pocity toho druhého“ (Rosenberg, 2020, s. 53).

Citát je z časti, kde sa autor venuje konfliktom v partnerských vzťahoch. Vybrala som ho práve kvôli atraktivite tejto kapitoly pre väčšinu čitateľov. Nenásilná komunikace v praxi je voľným pokračovaním knihy Nenásilná komunikácia, v ktorej sa podrobnejšie rozoberá tento komunikačný model teoretickým spôsobom. Avšak, krátke teoretické uvedenie do problematiky nás neminie ani v úvode tejto knihy. Ďalšie kapitoly sa venujú konkrétnym problémom podaných pomocou rozhovoru autora a obyčajného človeka. Autor postupne poukazuje na nami často používané chyby v komunikácii, a následne prirodzeným spôsobom radí ako ich pozmeniť. Okrem toho, že sa venuje problematike komunikácie v partnerských vzťahoch nás naučí lepšiemu naslúchaniu, pracovaniu s hnevom a duchovnosťou, a taktiež nás prevedie aj výchovou detí. Knihu odporúčam všetkým, ktorí chcú posunúť svoju komunikáciu na vyšší level alebo chcú zlepšiť niektoré zo spomenutých odvetí. Nesmieme však zabúdať, že k nadobudnutiu všetkých zmienených zručností nestačí len prečítať si knihu, ale je potrebný pravidelný tréning, využívanie komunikačných zručností v praxi, či postupné sa vracanie späť ku knihe.

Zdroj: Rosenberg, M. B. (2020). Nenásilná komunikace v praxi. Portál.

„Jako první mě cvičitelé naučili, že se musím „podívat do zrcadla“. Jen tak budu schopná uvažovat jako cvičitel exotických zvířat. Musím změnit samu sebe. Tohle břemeno je jen a jen moje, ať se mi to líbí, nebo ne“ (Sutherland, 2020, 41).

Čtením knihy jsem cítila, že má očekávání od ní nejsou naplněna. Uvědomila jsem si ale, že má očekávání byly nesprávné. Název sděluje čtenáři, že se jedná o příběhy autorky, avšak anotace dává pocítit, že se člověk naučí početným prakticky aplikovatelným tahům do vlastního života. Pravda je, že autorčiny příběhy jsou zatížené jejím subjektivním prostředím, které má každý z nás jiné. Z toho důvodu se opovažuji nastínit, že její poznatky a zkušenosti se zvířaty se častokrát nedají tak aplikovat, jak to líčí. Chtěla bych hlavně zmínit, že se nejedná o odbornou publikaci. Sutherlandová někdy v textu zmiňuje psychologické termíny (např. podmiňování, desenzibilizace, přenesená agrese), které i vysvětluje a snaží se poukázat na to, jak je možná jejich aplikace do života zvířat. Jsou to však velmi jednoduše podané definice zaměřené hlavně na praktické pochopení. Nicméně s většinou takových exotických zvířat se nepotkáme, takže můžeme tiše obdivovat to, co zažila. Je to příjemné čtení. Ale mně neuspokojilo z toho důvodu, že mým cílem bylo se naučit něco lépe aplikovatelného. Avšak čtení o jejích zážitcích ze zvířecí školy bylo vskutku fascinující. Trochu mi vadilo, když měla autorka početnou snahu se čtenáři vypovídat bez toho, že by tam mohl podchytit něco obohacujícího. Avšak smysl pro humor se jí v takových pasážích musí nechat. Ti z vás, kteří nemají rádi behaviorismus, se budou  zvedat ze židle, protože celý její výcvik spočívá na základech behaviorismu, čehož důkazem je hláška „Na každý problém existuje behaviorální řešení“ (Shutherland, 2020, 32). Oceňuji však její zmínku o tom, co v lidské říši představuje ekvivalent trestu – odnětí náklonnosti, uznání nebo čehokoliv jiného, co potřebujeme ke štěstí. Líbí se mi, že vyzdvihuje myšlenku větší významnosti odměn než-li trestů. Navzdory mému zklamání musím zmínit i několik jejích povedených myšlenek, mezi které patří, že když někoho něco baví samo o sobě, tak je čím dál těžší ho přimět k tomu, aby s tím přestal – musíme mít pro něj odměnu, která pro něj znamená více než ono chování, nebo taky to, že progresivní cvičitelé odměňují chování, které je pro ně žádoucí, a ignorují chování, které žádoucí není. Další významnou myšlenkou bylo, že pokud někdo navzdory neutěšivé situaci dostává jakousi odměnu postačující k jejich setrvačnosti, tak se obvykle nesnaží o více. Například její kamarádka, která setrvává v neutěšeném vztahu – její přítel jí hází makrelu dost často na to, aby zůstala a čekala na další. Musím však zmínit, že s výjimkou těchto (a možná ještě několika málo jiných) myšlenek pro mně bylo čtení knihy málo přínosné. Pokud Vás však zajímají zvířata a chcete strávit oddechový večer s knížkou, tak Vám ji doporučuji.
Zdroj: Sutherland, A.

„Všichni si přejeme lásku a porozumění, ale často si lásku pleteme s touhou“ (Hạnh, 2021, str.16).

Věděli jste, že v Asii lidé během líbání zapojují svůj nos, více než svá ústa, protože si užívají partnerovu vůni? Tak o tom tato kniha není … nebo ???
Autor se v knize zabývá především tématem lásky, tím, co to vlastně láska je a čím se odlišuje od pouhé tělesně zaměřené touhy a jak v lásce zůstat šťastní, tedy i věrní. Celá kniha je prostoupená buddhistickým učením, snaží se čtenáře přivést k tomu, aby vše vnímal v širším celku – i v lásce bychom měli, pomocí sdílnosti, důvěry a pochopení, s druhým splynout v harmonii, kde se již nebereme jako dva lidé, ale jako jeden pár. Autor se zmiňuje také o tom, že k lásce nutně nepotřebujeme nikoho dalšího než sami sebe, spíše naopak musíme s láskou vždy začít sami u sebe, protože když neumíme milovat sebe, nemůžeme skutečně milovat druhého.
Pro mě osobně byla kniha spíše zklamáním, byla dosti krátká, průměrně měli kapitoly asi 7 stran, některé byly delší a některé kratší, ale všude to dopadalo stejně – nikdy nebyl prostor dostat se v tématu více do hloubky. Buď nám, jako čtenářům, byly předány nějaké rady, nebo se nás kniha snažila navést k tomu abychom na dané věci získaly nový pohled – ale přišlo mi, že v tom co nebylo vysloveně buddhistické, se jednalo o rady a pohledy které většinou stejně jako studenti psychologie již sdílíme a nebylo to tedy nic nového ani překvapivého a vzhledem k rozsahu jsme to ani nijak nerozvinuli. Co se týče toho buddhistického, často to bylo bráno jako samozřejmost vysvětlená pouze tím, že na to Siddhártha přišel při meditaci…
Přes to vše se mi kniha četla dobře a od určité chvíle jsem se do ní plně ponořil, jen mi asi po stránce množství a užitečnosti informací dala mnohem méně, než jsem od ní očekával. Mám radost alespoň z toho, že v jedné věci, kterou si nechám pro sebe, mě kniha ovlivnila a rozhodně to v dalším svém vztahu plánuji vyzkoušet. 

Zdroj: Hanh, T. N. (2021). O věrnosti. Grada pod značkou Alferia.

„S každou další generací se otcové od rodin více vzdalují, a matky tento uvolněný prostor zaplňují o to horlivěji. Ani jeden z rodičů si při tom neuvědomuje, jak toto narušení rovnováhy ovlivňuje jejich syny. Synové tak stále častěji zůstávají uvěznění v adolescentních pocitech i v dospělosti, kdy ve vztazích jednají pod vlivem studu za to, že nedokáží plně pochopit své emoční problémy, bojí se žít dospělé životy, protože na ně nejsou připraveni,a cítí vinu za to, že pro mámu nikdy neudělali dost“ (Gurian, 2019, str. 72).

Už v předmluvě je napsáno, že kniha je určena především mužům, avšak může být přínosná i ženám. Kniha je takovým kurzem zaměřeným na uzdravení a růst mužů a současně podrobným plánem pro ženy, které vychovávají syny nebo jsou ve vztahu s muži. Doporučila bych ji opravdu především mužům pro jejich osobní rozvoj. Myslím, že mi kniha osobně nedala tolik, kolik by asi dala mužskému pohlaví.
Přesto mi však téma knihy přijde velmi zajímavé, nikde jinde jsem se o něm ještě nedočetla. Autor otevírá dveře do oblasti, které se podle mě věnuje jen velice málo publikací. První část popisuje, jak synův vztah s matkou ovlivňuje celý jeho další život, a druhá část uzdravení vztahu mezi matkou a synem. Autorův výklad je dokládán různými příklady a příběhy z mytologie, což knize přidává na čtivosti. V druhé půlce je pak popsáno několik praktických úkolů, které mužům pomáhají uvědomit si vliv matky na své další vztahy a zjistit, zda je potřeba jej přehodnotit.
Jedním z úkolů je například napsat dopis své matce. Není nutné ho odeslat, ale vyjádřit v něm vše, co uvnitř sebe člověk cítí a jak určité věci vnímá. Podobných úkolů je tu uvedeno několik. Jde o delší cestu poznávání, na kterou není třeba spěchat, protože vlastním zjištěným poznatkům je třeba dát dostatek času a prostoru na zpracování.

Zdroj: Gurian, M. (2019). Matky, synové a milenky: Jak mužův vztah s matkou ovlivňuje jeho další vztahy se ženami. Grada.

„Důvod je prostý. I po rozchodu zůstáváme uvězněni ve své minulosti. Pořád jsme připoutání někde, kde už nemáme být. Ráno se vzbudíme a nemáme žádný opravdový důvod pro to, abychom se cítili špatně. Bohužel první, na co myslíme, je naše minulost. Náš mozek je tak naprogramovaný. Začne nám podsouvat jednu myšlenku za druhou. V hlavě nám běží scény z našeho života, dobré i zlé. Naše tělo reaguje. Znovu prožívá emoce, které zažilo, a to “dobré” i “zlé”. Vybavuje si okamžiky s partnerem - poslední hádky nebo třeba milování. Za chvíli vše cítíme i fyzicky. Zkrátí se nám dech, cítíme nervozitu v břiše“ (Kožinová, 2020, str. 64).

Jak už název napovídá, v knize se dočtete o rozchodu. Konkrétně jsou zde popsány jeho fáze a prožívané emoce. Věnuje se důležitým tématům jako je porozchodové popírání či převzetí odpovědnosti. V závěru zmiňuje to, co nám může rozchod pomoci zvládnout a žít dál svůj spokojený život.
Kniha je krátká, jde přímo k věci a je psána jednoduchým srozumitelným jazykem pro kohokoli. Žádné odborné termíny zde nečekejte. Četla se mi moc dobře, jen už jako skoro vystudovanému psychologovi nepřinesla v podstatě nic nového. Nejde příliš do hloubky a většinu věcí už jsem znala. I přesto tuto publikaci vnímám jako dobrý počáteční zdroj pro zájemce o tuto problematiku. Pro větší odbornost a hloubku se tento titul nehodí.
Co se mi však na knize moc líbilo, byla praktická cvičení, která doplňovala výkladový text. Tato cvičení vnímám jako velmi hodnotná a věřím, že člověku mohou pomoct uvědomit si spoustu věcí, a nejen těm, kteří právě prochází rozchodem. Mají přesah i do běžného denního života, takže je možné je využít v jakékoli životní etapě a používat je opakovaně.

Zdroj: Kožinová, D. (2020). Rozchod jako nový začátek: Jak rozchod dokončit, otevřít se novým začátkům a žít ještě lepší život. Grada.

„Smutnou pravdou je, že nikdo z nás nebude mít nikdy naplněny všechny své potřeby. A když budeme mít velký kopec nenaplněných potřeb, nepřijde nikdo, kdo by nás zbavil našeho kopce bolesti. Dobrou správou ovšem je, vy sami můžete mít kontrolu nad tím, kolik bolesti zažijete v souvislosti s onou propastí mezi vašimi potřebami a jejich nenaplněním“ (Skeen, 2021, 169).

Knížka představuje systematického průvodčího pro ty, kteří chtějí bojovat se strachem z opuštění v partnerských vztazích. Musím říct, že jsem se při čtení prvních stránek lekla, neboť autorka se vehementně snažila sejmout pocity viny za nefunkční udržování vztahů ze čtenáře, ovšem podle mě ne úplně vhodným způsobem – popisovala, že viníkem je někdo z našeho dětství či dospívání. Ovšem od zaměření se na hledání viníka upustila, a proto doporučuju u knihy vydržet, myslím, že se to vyplatí. Knížka totiž značně povídacím způsobem představuje kontext našich nefunkčních životních přesvědčení či myšlenkových a vztahových pastí a i když jsem někdy měla z autorky pocit, že píše možná až příliš přátelsky, nakonec vždy zvolila i odborný žargon a uváděla techniky, které mají potenciál člověku prakticky pomoct vybudovat si integritu. V knize představuje základní techniky různých směrů a oceňuji, že i těch méně známých – např. terapie přijetí a závazku či dialektické behaviorální terapie. Byť se místy knížka zdá být psaná stylem, kdy autorka upustila od vhodné profesionality, tak se zde ukázala i ve své silné stránce – popisuje myšlenky běžného člověka bez zbytečné cenzury a upozorňuje na naše časté obranné mechanismy, kterým dovolujeme narušit naše vztahy přes nezvládnuté prožívání. Kapitoly jsou vždy doplněny o praktická cvičení a mnohé hodnotím jako užitečné. Musím však zmínit, že autorka někdy až příliš subjektivně rozvádí určité myšlenky na prahu pseudofilozofie, co mi osobně hodně vadilo a narušovalo čtení. Text byl také prokládán otázkami, které mají motivační charakter, ale ty na mě někdy působily zbytečně a povrchně. Dle mého ne všechny měly své opodstatnění. Knížku ovšem hodnotím pozitivně, četla se převážně příjemně a myslím, že dokáže lidem pomoct.

Zdroj: Skeen, M. (2021). Překonejte strach z opuštění: vybudujte si trvalý vztah. Grada.