„Být profesionálním psychologem pro mě znamená především držet své nespolehlivé self na uzdě, tak abyste pacientovi, s nímž jste v místnosti, mohli v nejvyšší možné míře dát své profesionální, spolehlivé self.“ (Tuber, 2020, str. 252)
Steven Tuber rozhodně nepodcenil teoretický úvod do diagnostiky osobnosti pacientů. Čtenář má hned v prvních stránkách knihy možnost zjistit, že napříč celou publikací se autor nad osobností zamýšlí v kontextu psychoanalýzy. Je však namístě zmínit, že se neřídí jenom původním Freudovským přístupem u chápání osobnosti člověka, nýbrž zdůrazňuje, že u některých fenoménů je nutno vnímat jejich širší význam a ne jenom ten, který představila původní psychoanalýza a za který by Freud tleskal. Odbornosti je však knížka plná, neboť autor se v mnoha případech opírá o poznatky z teorie a praxe jiných významných osobností, jako například Winnicotta. Diagnostiku osobnosti staví na důležitosti lidského vývoje a opírá se o poznatky Piageta, Ericksona či Mahlerové. U každé ze čtyř projektivních metod, kterými jsou Rorschachova metoda, Tématicko-apercepční test, Test nedokončených vět a Test volby zvířete, nalezne čtenář doporučení ohledně způsobů jejich administrace. Pro mě byly hodně přínosné taky pasáže, kde autor popisoval, že je zapotřebí mít u administrace a vyhodnocování na paměti vývojové hlediska pacienta i to, ve kterém věku už jsou děti schopné k těmto metodám přistupovat jako k testu a ne jenom jako k rekvizitě nebo obrázku. V publikaci čtenář nalezne početné kazuistiky z praxe autora a za každou administrovanou částí také autorovy komplexní úvahy o daném případu spolu s vyhodnocením jednotlivých testů. Oceňuji autorovu ochotu sdílet například u ROR analýzu protokolu v podobě komplexních výpočtů. Publikace tedy může být skvělým průvodcem začínajících psychologů, ke kterým autor směřuje mnohá doporučení. Napříč knihou jsem vnímala autorovu snahu o strukturovanost a také komplexní analýzu jednotlivých případů pacientů, které vybral ze svojí vlastní praxe, nicméně právě proto jsem poněkud negativněji vnímala kapitolu o klinickém využití TAT. V této části knihy autor vybral odpovědi různých klientů k různým tabulím a sice tak představil pestrost možných odpovědí od různých osob, ale znemožnil tak hledání souvislostí mezi jednotlivými odpověďmi napříč touto kapitolou, což pro mě bylo vyrušující. Líbilo se mi, že autor napříč publikací porovnával jednotlivé projektivní metody mezi sebou a zdůrazňoval nejen jejich silné stránky, ale také slabosti. Knihu ovšem doporučuji osobám, které už měli alespoň základní kontakt s těmito projektivními metodami a mají i určité teoretické základy, jinak si dovolím tvrdit, že se v průběhu jejího čtení ztratí.
Zdroj: Tuber, S. (2020). Osobnost v projektivních metodách. Grada.